Přeskočit na obsah

Náměstí 14. října

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
náměstí 14. října
Náměstí a Medvědí fontána
Náměstí a Medvědí fontána
Umístění
MěstoPraha
Městská částPraha 5
Část obceSmíchov
Poloha
Historie
Pojmenováno po14. říjen
Starší názvydo 1895 Václavské náměstí
1895–1920 Kostelní náměstí
1920–1940 náměstí 14. října
1940–1945 Stamicovo (Stamitzplatz)
Další údaje
Kód ulice480673
Map
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Náměstí 14. října (dříve Kostelní náměstí) se nachází v Praze 5 na Smíchově. Mezi jeho pamětihodnosti patří novorenesanční kostel sv. Václava s farou, barokní vila Portheimka, novorenesanční radnice, secesní tržnice (dnes v ní sídlí pobočka Městské knihovny) a Národní dům (zde proběhl 14. října 1918 pokus o vyhlášení socialistické Československé republiky rad).

Význam náměstí vzrostl po vystavění Palackého mostu a Palackého ulice (dnes Lidická) kolem roku 1880. Tehdy bylo náměstí vybráno jako nové reprezentační centrum tehdy ještě samostatné smíchovské obce. Jakubské náměstí (dnes Arbesovo) tak ztratilo svou dosavadní funkci a zůstalo především tržištěm.

Do roku 1895 se podle kostela náměstí nazývalo Václavské náměstí (asi od 80. let 19. století), v letech 1895–1920 to bylo Kostelní náměstí, od roku 1920 Náměstí 14. října; pouze v letech 1940–1945 neslo název Stamicovo náměstí (podle českého hudebníka Jana Václava Stamice).[1]

Významné objekty

[editovat | editovat zdroj]

Kostel sv. Václava

[editovat | editovat zdroj]
Kostel sv. Václava
Podrobnější informace naleznete v článku Kostel svatého Václava (Smíchov).

Novorenesanční bazilika sv. Václava byla postavena v letech 18811885 podle plánů Antonína Viktora Barvitia. Na výzdobě se podíleli například Čeněk Vosmík, František Sequens, Josef Matyáš Trenkwald, Ludvík Šimek a Maxmilián Pirner. Antonín Barvitius je rovněž autorem přilehlé fary. Roku 1928 byl smíchovský farní chrám povýšen na arciděkanství. Prvním arciděkanem se stal Jan Pauly.

Portheimka (Dienzenhoferův palác)

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Portheimka.

Letohrádek postavil Kilián Ignác Dienzenhofer v letech 17161721 pro sebe a svou rodinu. Výzdobu vytvořili Antonín Braun a Václav Vavřinec Reiner. Součástí letohrádku byla i barokní francouzská zahrada. Po Dienzenhoferově smrti získal letohrádek František Ferdinand Buquoy, který upravil zahradu v rokokovém stylu. Patrně koncem 18. století byla k letohrádku přistavěna dvě boční křídla. Roku 1815 zakoupili objekt podnikatelé Mojžíš a Leopold Porgesovi z Portheimu. Ti postavili na polovině zahrady továrnu na výrobu kartounu. V souvislosti se stavbou kostela sv. Václava došlo k parcelaci další části zahrady a ke zboření jižního křídla letohrádku. Letohrádek byl zestátněn v roce 1945

Majetkem Porgesů z Portheimu byl i klasicistní objekt zvaný Porgeska. Ten byl zbořen po roce 1949 v rámci terénních úprav náměstí.

Národní dům a ústřední tržnice

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článcích Národní dům na Smíchově a Smíchovská tržnice.

V roce 1905 byl vytyčen pozemek pro dvě secesní budovy ústřední tržnice a sousední Národní dům. Obě budovy a prostor mezi nimi projektoval architekt Alois Čenský.

V prvním desetiletí 20. století, spolu s novou zástavbou, byla plocha náměstí parkově upravena. Byl vytvořen snížený parter. Parková plocha na západní straně byla rozšířená o zelený pás s dvojitým stromořadím lip stříbrných. Plocha parku je bez vyšších porostů, kolem odpočívadel jsou vysázeny keře pustorylu věncového, v rozích jsou pnoucí růže  Ve středu parteru jsou květinové záhony. V  roce 1951 bylo do parku před Národní dům přemístěno barokní dílo zvané Medvědí fontána od sochaře Jeronýma Kohla, původně vytvořené pro zahradu letního sídla Jana Jiřího Slavaty. V souvislosti s výstavbou linky B metra byla v 80. letech 20. století plocha nově upravena podle návrhu zahradního architekta Jana Šteflíčka.[2]

  1. Lašťovka, Ledvinka (1997), s. 567
  2. PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ, Božena. Pražské zahrady a parky. 1. vyd. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, 2000. 384 s. ISBN 80-902910-0-7. S. 330–331. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • LAŠŤOVKA, Marek; LEDVINKA, Václav, a kol. Pražský uličník: encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství, 1. díl (A-N). Praha: Libri, 1997. ISBN 80-85983-24-9. S. 567. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]